News:

Přihlašte se: SONP
Právě probíhá:-----
Prosím hlásněte: SONF-třetí kolo

Ta holka Isabella-Kapitola 1

19. února 2012 v 13:33 | Kulí =)

Ta holka Isabella-Kapitola 1

No tak ej tu konečně Kapitola 1. Je to celkem smutné, tak s ena to připravte a za pravopisné chyby se omlouvám, ale jak říkám čeština mi nejde =/

"Bellinko! Miláčku, vstávej"Jmenuju se Bella a žiju v malém domečku na kraji města.Je mi 12let a nemám sourozence, jen mamku a taťku. Nemám ani kamarády, ale nějak mi to nevadí. Mám černé vlasy po zadek, modré oči a podle mámy krásný úsměv
"Bellinko, my jedeme s tatínkem nakupovat. Budeš tady zase chvilinku sama, ale ty si šikovná holka a určitě to zvládneš"mamka si sedla na okraj mé postele.
"Nemůžu jet s vámi?"nechci zůstávat doma samotná, pověsila jsem se mamce na krk a zabořila hlavu do jejího měkkého ramene.
"Bello, víš, že by ti to tatínek nikdy nedovolil. Jsi ještě moc malá"prohodila káravě a přísně se na mě podívala. Potom vstala, poslední co jsem slyšela, byl zvuk startujícího auta. Chtěla jsem dokázat, že nejsem malá a tak jsem utíkala do kuchyně a začala dělat snídani. Nakrájela jsem chleba a namazala ho rybí pomazánkou. Mamka ji nikdy neměla, vždycky říkala, že ji nechce zkoušet, že má ráda jenom paštiku. Já rybí pomazánku miluju, a proto jsem chtěla, ať ji mamka aspoň vyzkouší.
Když byla snídaně nachystaná, nevěděla jsem, co mám dělat a vyšla na zahradu. Byl krásný den, nikdy by mě nenapadlo, co se může stát. Lehla jsem si na trávu a nechala sluneční paprsky dopadat na můj obličej. Bylo to strašně příjemné. Ani jsem si nevšimla, že před naším barákem zastavilo auto.
"Bello! Bello!" slyšela jsem tátu, plakal. Rychle jsem vyběhla ze zahrady, táta byl sám.
"Je to tady"řekl a opřel se o dům. Nic jsem nechápala, Co bylo tady? Nikdy jsem ještě tátu neviděla brečet, ale teď tady bulel jak malé mimino.
"Co je tady?"
"Bello, maminka je v nemocnici"v tu chvíli mi proběhlo v hlavě několik léčitelných nemocích, které sou vážné, ale jsou vyléčit!
"To bude v pořádku určitě se vyléčí"řekla jsem, ale jistota v mém hlase nebyla, táta plakal. Bylo to něco vážnějšího.
"Ne Bell! Nevyléčí! Je mrtvá!"zařval, v tu chvíli jsem se rozbrečela. Ne moje máma nemůže být mrtvá! Po chvíli táta nasedl do auta a nařídil mi, abych tam nasedla taky. Poslechla jsem ho, ale bála jsem se ho. Podíval se na mě, chtěla jsem se na něho usmát, ale jako kdyby má tvář ztratila cit. Nemohla jsem zkroutit pusu do úsměvu, nešlo to a tak jsme tam na sebe chvilku koukali, pak však táta nastartoval. Za celou cestu se na mě nepodíval, bála jsem se ho a moc.
Zastavil až před nějakou budovou, přes slzy jsem však nedokázala přečíst, co je na ni napsané. Vešly jsme dovnitř a tam už čekali nějací lidi, chtěli, ať počkám venku. Nenechali mě tam samotnou, ale s nějakou paní. Snažila jsem se poslouchat, o čem se baví, ale nic jsem neslyšela až po chvíli.
"Ne! Ne! Zažalujte je! Nedokázali to vyléčit! Byla to moje žena!"v tom vyběhl táta ze dveří a šel ke mně. V tu chvíli jsem cítila strach, jako nikdy v životě, bála jsem se ho. Byl čím dál blíž, jenže najednou se svalil k zemi, jeho bezvládné tělo leželo na zemi.
"Tati né! Ty nesmíš umřít!"rozběhla jsem se k němu a vzala ho za ruku. Bylo toho na mě moc..
"My to spolu zvládneme"zašeptala jsem. Najednou se seběhlo všechno moc rychle, máma byla mrtvá, táta tady ležel na zemi, za chvíli tu bylo tolik lidí a tahali tátu do sanitky. Vběhla jsme za ním.
"Ty musíš být Bella. Tak pojď, pojedeme s tatínkem." Nějaká cizí baba mě vzala za ruku a vytáhla do sanitky, chytla jsem ho za ruku, a doufala, že mě tu nenechá samotnou.
V nemocnici to byla ta nejhorší čtvrt hodina v mém životě, ale to mě ještě nenapadlo, že všechno bude ještě horší.
"Bello je nám to moc líto, ale tatínek zůstane tady. Nemůže opatrovat dítě, po smrti tvé matky by to sám nezvládl."
"A co bude semnou?"zeptala jsem se, i když jsem si byla stoprocentně jistá, že vím, co odpoví,
"Půjdeš do nejbližšího dětského domova. Neboj dětské domovy nejsou až tak špatné! Najdeš si tam plno kamarádů a ti se stanou tvou novou rodinou."
"Já žádnou novou rodinu nechci!"vyštěkla jsem a slzy se mi zase draly do očí. Je pravda že často jsem si přála mít jinou mamku a taťku, ale nemyslela jsem to doopravdy. Beca, tak se jmenovala ta sociální pracovnice, se na mě soucitně podívala, stiskal mě ruku a táhla mě do auta.

Už jsem byla doma a byla jsem si jistá, že tu jsem naposled, pomalu jsem si balila všechny své věci. Nebylo jich málo, ale jeden kufr na ně stačil. Zabalila jsem si i fotku rodičů semnou když mi bylo devět. Už jsem měla všechno zabalené, ale ještě jsem si chtěla vzít jednu věc, a proto jsem vyběhla do ložnice a otevřela mámin noční stolek. Byl v něm uložený stříbrný řetízek ve tvaru srdce na kterém bylo napsané "Navždy" úplně si pomatuju na ten den:

Seděla jsem na zahradě, vedle svý mámy a dívala se na řetízek, co měla na krku, sluneční paprsky mě hřály.
"Jé mami co to máš za krásný řetízek!"
"Bellinko až ti bude 13a budeš trošku zodpovědnější, dám ti tenhle. Já ho dostala od mé maminky a ta zase od mé babičky. Doufám, že ho taky dáš svý dcerce, a to já už budu stará babička a sedneme si tady spolu a budeme vzpomínat na tvoje dětství"

"Bello! Už si hotová?"Sociální pracovnice Beca mě vyrušila z mých vzpomínek. A já byla zase v realitě, chtěla jsem zůstat ve svém snění se svou mámou. A ne být tady, bez ní.
Kývla jsem a vyšla za Becou. Posadila jsem se do jejího krásného červeného auta a zpátky se ponořila do vzpomínek na mámu, pořád dokola jsem si přemítala dnešní den, až jsem nakonec usnula.
"No tak vstávej, jsme tady"pomalu jsem otevřela oči a přede mnou stál celkem velký barák. Zaklepaly jsme na dveře a otevřela nám celkem milá paní.
"Ahoj ty musíš být Bella. Já jsem Michaela, vedoucí tohohle Dětského domova."usmívala se, ale mě se smát nechtělo. Provrtávala jsem ji pohledem, a přála si, aby zmizela.
Vešli jsme dovnitř, byly jsme ve velké místnosti, bylo tady plno skříněk se jmény. Pomalu jsem šla a četla si každé jméno.
"Tam vzadu je tvá skříňka, už jsme ti na ni stihly nalepit i jmenovku"přišla jsem ke skříňce, byla žlutá a nahoře na bílém ústřižku papíru bylo napsáno: "Bella"
"A teď ti ukážu tvůj pokoj, Bellinko"najednou to bylo zase zpátky, to ráno, mamka seděla u mé postele a já byla do ní zavěšená. Slzy se mi draly do očí, ze všech sil jsem se je snažila zadržet.
"Musím být silná"zašeptala jsem a prudce se podívala na Michaelu.
"Takhle už mi nikdy, ale nikdy neříkejte!"řekla jsem a propalovala ji pohledem. Provinile se usmála a vyšla nahoru, šla jsem za ní. Šly jsme chodbou a ze všech pokojů se na mě dívaly děti, něco si šeptaly, ukazovaly si na mě. Věděla jsem, že už to dlouho nevydržím.
"Zmizte!"řekla rázně Michaela a zvedla ukazováček. Vděčně jsem se na ni podívala, ale k úsměvu jsem se nezmohla. Na konci chodby byl pokoj, prázdný.
"Bell, jestli nechceš být na pokoji sama je tady ještě jedno volné místo na pokoji s dvěma príma holkama"
"Já chci být sama."Vlezla jsem do pokoje. Byl malý, ale útulný. Překvapilo mě, jak byl pěkný. Postel, nad kterou visela taková záclonka, připomínající nebesa. Na stole byly dva zásobníky na psací potřeby, v jedno byly fixy a ve druhém pastelky s tužkami. Na stole ležel blok, dva sešity. Jedna velká skříň, ve které bylo jen pár ramínek jinak nic. Beca mi do pokoje dala tašky.
"Já jedu. Doufám, že si tady zvykneš. Vybal si, Míša za tebou pošle někoho, aby tě tu provedl"A než sem stačila, cokoli namítnou, byly pryč.
Sedla jsem si na postel a ztěžka oddechla. Už jsem to dál nevydržela, bylo toho najednou na mě moc! Dneska ráno jsme byli normální rodina. Šťastná rodina, a teď sedím na posteli v Děcáku, máma je mrtvá, táta leží v nemocnici, co když už je taky mrtvej! Najednou se mě zmocnila obava, může být mrtvej! Najednou jsem měla pocit, že jsem v tomhle domě sama, i když tu bylo kolem dvaceti dalších dětí, slyšela jsem je. Slyšela jsem je, jak se baví o mně. Byla jsem "Ta nová" a všichni řešily, jaká asi budu, co tady dělám. Rozbrečela jsem se, nemám nikoho.
V tom jsem uslyšela slabé ťukání na dveře. Sedla jsem si a zvědavě podívala na dveře. Do pokoje vešel nějaký kluk, měl hnědé delší vlasy, střih na Biebra, jeho modré oči mě zkoumaly, potom se usmál, mohlo mu být, kolem 13let.
Doudám že se vám první díl líbil a přečtete si i další díly =))
Kulí =*
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Sardu Sardu | 19. února 2012 v 14:02 | Reagovat

Člověk, kterej na čemkoliv najde aspoň jednu chybičku, se hlásí do služby!
Takže napsané je to pěkně, ale zatím mě téma samo o sobě moc nezaujalo, což se může změnit s dalším dílem. Nějaké pravopisné chybky tam jsou, ale nic hrozného, co by se nedalo překouknout, přeci jen je jen málo lidí, kteří píšou vždy češtinářsky správně. Trochu mě při čtení rušilo to puntíkaté pozadí. Při krátkých textech jsem si toho nevšimla, ale teď jsem neustále koukala po fialových tečkách a odvádělo to mou pozornost od textu samotného. Ovšem to je jen můj názor, moje věc =)

2 Kulí =) Kulí =) | 19. února 2012 v 15:47 | Reagovat

[1]: Děkuju =) A já sama jak vidím na tvém blogu co ět abví a so píšeš, si ymslím že tě tohle moc nezaujme =) Ale dkěuju az to že sis to přečetla a to puntíkaté pozadí? Mno zeptám se Deny jestli by s tím něco nešlo udělat =)

3 Nanashi Nanashi | E-mail | Web | 19. února 2012 v 15:48 | Reagovat

Super. Konečně jsem dočetla to co jsem nečetla. Celkově se můj názor nezměnil. Těším se na pokračování.

[1]: Lol, já se zas nalepila na a ani si nevšimla, že tam ty puntíky sou :DDD

4 Kulí =) Kulí =) | 19. února 2012 v 15:54 | Reagovat

[3]: Děkují =)

5 Ninni Ninni | Web | 20. února 2012 v 14:05 | Reagovat

Příběh je to pěkný,zaujalo mě to,trochu mi to připomíná Pergasii ale jen trochu.Nejvíc mě rozesmál ten střih na Biebra bych toho dotyčnýho poslala někam =D

6 Kulí =) Kulí =) | 24. února 2012 v 20:27 | Reagovat

[5]: Nj to je pravda že to tročchu připomíná persegasii ale já v ní už nechcu pokračovat a začátek se mi líbil tak jsem ho použila i tu ;))

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama