News:

Přihlašte se: SONP
Právě probíhá:-----
Prosím hlásněte: SONF-třetí kolo

Bez srdce-Kapitola 1

26. února 2012 v 19:05 | Kulí =´)

Bez srdce-Kapitola 1


Ranní paprsky mì zašimraly na tváøi. Bylo ráno. Opìt. Zase, jako každý den, se budu bezvládnì vláèet po mìstì a hledat ho. On byl mým úkolem, musím ho najít. Už dlouho se tímto živím. Moji rodièe mì zapsali na Akademii kouzel a boje, než umøeli. Peníze zdìdil mùj bratr, kterému já jsem nìkde. Kdo by se taky zajímal o Kiru? Tak si musím na to, abych mohla na školu chodit, nìjak vydìlávat. Moje úkoly byly založené poøád na tom stejné: Najít ho a buï namístì zabít, nebo dovést tomu chlapovi. Ten chlap chtìl, a mu øíkám pane. Je to starý chlap. Nevím, proè chce všechny ty lidi najít a zabít, ale je mi to šumák, nemám problém probodnout mu hrdlo nebo ho spoutaného k tomu chlapovi donést. Vìtšinou se mi podaøí rychle najít ty trapné bojovníky, co si myslí, že jsou kdovíjak dobøí, ale nejsou. Abych to ujasnila, jsem Elfka a nemám srdce. Vím to. Jednou jsem se zamilovala, ale jediné co ve mnì zbylo, bylo utrpení. Nejspíš jsem ztratila city, proto nemám domov. Honím se za nìkým, koho neznám, nevím jeho úkol a ani nevím, proè ho pán chce. Jediný koho jsem kdy mìla ráda a kdo mì nezklamal, je mùj koník Maya.


Postavila jsem se na nohy a došla k Maye. Na boku sedla jsem mìla upevnìný batoh. Vytáhla jsem si z nìho flašku a došla si ji naplnit k vodì. Opláchla jsem si oblièej a nechala se zahøívat teplými sluneèními paprsky. Vùbec se mi nechtìlo, ale nemohla jsem ztrácet èas. Donutila jsem se zvednout a zanesla flašku do batohu. Vytáhla jsem si jídlo, ovocný jogurt. Rychle jsem ho snìdla a ladnì vyskoèila na Mayu. Rozjela jsem se smìrem pryè z lesa - vím, že tady není. Schovával se nìkde v Yoromu, to je taková malá vesnièka. Cesta tam nám bude trvat tak dva dny. Netušila jsem, jestli nám vystaèí jídlo, ale doufala jsem. Cestu do Yoromu hlídají Westmatové, tak jim øíká pán. Jsou to normální Elfové, ale jako já slouží svému pánu, Westmatovi. Já spadám do skupiny Aierové, to protože mùj pán se jmenuje Aier.


Celou cestu jsem jela opatrnì, vìdìla jsem, že minimálnì jeden z nich má stejný úkol jak já. Netušila jsem který, ale vìdìla jsem, že to brzo poznám. Má stejnou cestu jako já, takže se støetneme a kdo ví jestli jenom oèima. V hlavì se mi zaèínal vyrábìt obrázek Westmata. Ze snìní mì vytrhl zvuk kopyt. Seskoèila jsem z Mayi.

"Mayo, zùstaò tady!"napomenula jsem ji šeptem a pøiblížila se k okraji. Oddechla jsem si. To èeho jsem se lekla, bylo královské vojsko. Ušklíbla jsem se a vytáhla luk, namíøila jsem tak, abych nikoho netrefila a vystøelila. Konì se vyplašily, ale já nemìla èas sledovat ten poplach. Rozbìhla jsem se k Maye a rychle vyskoèila do sedla. Rozjely jsme se cvalem a rychle utíkaly mezi stromy. Nechtìla jsem nikomu ublížit, ale líbí se mi pøed nimi potom utíkat. Nikdy se mi nestalo aby, zamnou, bìželi celou cestu a ani teï to nebyla výjimka. Pomalu jsem navedla Mayu ke klusu. Bylo to pøíjemné. Sluneèní paprsky mì høály na krku a my jsme se prodíraly lesem.


Filip

Kdy mì najdou? Koho pro mì vyšlou? Dokážu se mu postavit? Nemìl bych radìji utéct? Tohle všechno mi bìhalo v hlavì. Pootoèil jsem hlavou a zasnìnì se zadíval na svou sestru Sieru. Bylo jí deset a nic netušila. Netušila, že mì nìkdo hledá a netušila, že jednou budou hledat i ji. Øíkal jsem si: Proè já? Proè mì honí kvùli téhle kravinì. Nejradši bych Sieøe øekl všechno, aby mohla udìlat nìco proto, aby se jí to nestalo. Nìkolikrát sem to zkoušel, ale je ještì malá na to, aby pochopila, jak je to dùležité a kdyby to pochopila, zbyteènì bych ji vystresoval. Nikdo z naší vesnice to nevìdìl, jen já a mùj otec.

"Bojíš se dne kdy…" vìtu však nedokonèil. Ani nemusel. Vìdìl jsem, co chce øíct.

"Bojím se o Sieru. Že se rozhodnì špatnì."

"Žádné rozhodnutí není špatné a to by si už mohl vìdìt, Filipe," vìdìl jsem, že má pravdu, teda myslel jsem si to.

"Co se stane, když mì chytí?" Nastalo ticho. Snažili jsme se to ignorovat, ale já to chtìl vìdìt.

"Nevím, Filipe, nevím," na èele se mu udìlala vráska.

"Nemìl jsem to dìlat. Takhle mùžu pøijít o život."

"Kdyby si to pøijal, tak by ti ZKAZILO život!" skoro to zaøval. S obavami jsem se podíval na Sieru, ta ale dál ležela se zavøenými víèky.

"Musím jít. Postarej se o Sieru. Matka není doma, je na trhu,"zabruèel a odešel. Pìt minut jsem potichu sedìl a vydržel bych i déle, ale Siera se probrala.

"Filipe, kdo tì chce chytit? Co jsi nemìl dìlat? Co by ti zkazilo život?" Sedìl jsem jako ochrnutý. Ona nás slyšela.

"Nechci, abys umøel. Chci, abys tu zùstal se mnou!" øekla a pevnì mì objala.

"Já taky," lehce jsem se na ni usmál.

"Vysvìtli mi to," øekla a posadila se mi na klín, jako kdybych ji mìl vyprávìt pohádku. Ale tohle nebyla pohádka. Nikdo nevìdìl, co bude dál, jak to skonèí. Všechno jsem ji øekl.

"Filipe, a co si mám vybrat já? To co ty? Nebo snad jednu z tìch stran?"

"Siero, podle toho jak to dopadne se mnou. Pokud mì zabijou, vyber si jednu z tìch stran a pokud ne, udìlej co já"

"Bojím se, Filipe." Soucitnì jsem se na ni podíval. Byla tak malá a už vìdìla o nás dvou všechno.

"A kdy pøijde? Budeš s ním bojovat nebo uteèeš?"

"Já nevím," povzdechnul jsem si.


Kira

Vyjela jsme z lesa a pøede mnou se objevila Livein. Livein a Yoromu od sebe dìlil jen les. Takže mi staèilo jen projet vesnici s lesem a pak ho najít. Celkovì jsem se tìšila na setkání s ním. Bude zábavné mít zase spoleènost. Jen mi bylo líto, že ho musím zavést k pánovi a nemohu ho zabít. Na chvíli jsem se slezla z Mayi a nasadila si kápi. Znova jsem naskoèila na Mayu a rozjela se k vesnici.

Musíte pochopit: Co by dìlala elfka tady? Tady elfové nebyli už hodnì dlouho. Bylo by to podezøelé a mohlo by to udìlat rozruch. Tøeba by na mì zaútoèili a mít na krku celou vesnici, to by mì akorát zdrželo.

Musela jsem se usmát nad pøedstavou, jak vyvraždím vesnici, pán by ale nemìl radost. Nejménì stokrát mi øekl, že nesmím zabít nevinné lidi. Nikdy mi nechtìl øíct proè, ale ohýnky v jeho oèích mi øíkaly, a to vážnì nedìlám. Kdykoliv sem se zeptala proè, jen zabruèel: "Co ti je potom?"

Vìdìla jsem, že brzo se to dozvím, až zkusím vyzpovídat jeho. Pán øíkal, že on ví, že si pro nìho nìkdo pøijede, proto musí vìdìt, proè si pro nìho nìkdo jede. A možná bude vìdìt i o všem ostatním.

Usmála jsem se nad pøedstavou, že budu vìdìt, co se to dìje.

Pøijela jsem do vesnice a najednou jsem dostala hlad. Pøece už jen bylo pozdní poledne.

"Obìd mì nezdrží, viï?"Pohladila jsem Mayu po šíji a ta spokojenì pochodovala. Seskoèila jsem z Mayi a zastavila první dítì, které jsem uvidìla.

"Holèièko, kde je tady nejbližší hostinec?"naklonila jsem se k ní, ale to byla chyba. Uvidìla mi do oblièeje.

"Moji rodièe vlastní nejbližší hostinec, zavedu vás tam." Kývla jsem a vysadila holèièku do sedla a sama si sedla za ní. Jeli jsme klusem a ona navigovala.

"Paní, vy jste elfka?" Zatrnulo mi.

"Ano, holèièko, ale nesmíš to nikomu øíct!"

"Já mám elfy ráda! Nemùžu uvìøit, že teï vidím živého elfa. Nebojte, já to na vás nepovím." Byla roztomilá a nemìla jsem to srdce jí øíct, že jestli jenom cekne, už ji nikdo nikdy neuvidí.

Dojeli jsme pøed hostinec a já seskoèila z Mayi, tu malou jsem radìji sundala, ještì by si nìco udìlala. Uchechtla jsem se. Když já byla malá, nesnášela jsem, když mi nìkdo pomáhal, ale téhle to oèividnì nevadilo. Podìkovala jsem ji a ona si odtajtrlíkovala nìkam jinam.


Filip

"Filipe! Jak si to mohl Sieøe øíct?" Zaklel jsem. Jak se to otec mohl dozvìdìt?

"Ona nás slyšela, tak jsem jí to øekl."

"Chudák malá, teï bude mít trauma! To je jenom tvoje chyba, slyšíš?!" Siera se rozplakala.

"No tak, Siero, neplakej." Mìl jsme toho dost - ubreèená Siera, uøvaný otec a máma se chovala, jakoby vidìla ducha. Vzal jsem si bundu a zamíøil ke dveøím.

"Kam jakože kráèíš?" zeptala se, aniž by se na mì podívala, dál jako duch koukala na sporák.

"Jdu si provìtrat hlavu," øekl jsem a vybìhl z místnosti. Vìdìl jsem, že by táta mìl zase nìjaké námitky. Pomalu jsem šel vesnicí a uvìdomoval si, že to mùže být jeden z posledních anebo dokonce poslední den, kdy na tuhle procházku jdu. Pozornì jsem si prohlížel obyvatele této malé vesnièky. Mùj pohled skonèil na Erin. Nikdy jsem si neuvìdomil, jak je pìkná. Vím, že do mì byla zamilovaná, ale já k ní cítil pouhé pøátelství. Všimla si mì, usmála se a lehce mi zamával, vlasy ji ve vìtru zavlály. Také jsem se usmál a zamával.

"Ahoj, Filipe!"

"Jé! Ahoj, Erin." Nastalo ticho.

"Chtìl jsem se projít k Ebenovskému lesu, nechceš jít taky?" Kývla a tak jsme šli. Mlèeli jsme.

"Filipe, co ti poslední dobou je?"

"Mnì?"

"Jo. Jseš poslední dobou nìjakej jinej, tichej, nevšímáš si skoro nikoho, jen Siery."

"Lidi se mìní, Erin. Nic mi není, jen rostu," usmál sem se. Lepší lež jsem si fakt vymyslet nemohl!

"Lidi ano, ale ty ses od první tøídy nezmìnil, až teï. Filipe znám tì moc dobøe na to, abych ti naletìla na tuhle kravinu!" Skousl jsem si ret, ale Erin si toho oèividnì nevšimla. Mlèel jsem, nevìdìl jsem, co mám øíct. Byli jsme skoro u Ebenovského lesa, ale najednou jsme uvidìli královo vojsko.

"V lese jsou dva nebo tøi vlkoèi. Ještì jsme je nezabili, tak tam nechoïte!" Vlkoèi jsou nìco jako koèka s vlkem dohromady, ale jsou velmi nebezpeèní.

Obrátili jsme se a šli zpátky do vesnice.

"Erin! Pojï si s námi hrát na schovávanou," zavolala její malá sestra. Byly tam asi tøi dvanáctileté holky a potom pìt stejnì starých jako já.

"Jen bìž," usmál jsem se a Erin odbìhla za svými kamarádkami.

Já se pomalu ploužil k baráku a pøemýšlel, co se stane. Jak moje rodina vysvìtlí vesnici, že jsem zmizel? A nebo se Aier nebude schovávat? Došel sem domù, byla tu jen máma a Siera.

"Tatínek šel za Majerem." Majer je jeden chlap z naší vesnice. A tak jsem veèer strávil se Sierou a hráli jsme karty.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Sardu Sardu | 26. února 2012 v 21:44 | Reagovat

No uvidíme jak se to vyvine. Nějaké ty pravopisné chybky tam jsou, ale kdo je nemá? (když nepočítáme lidi s betareadery) Možná zbytečně často střídáš pohled. Vůbec nevadí, když je půlka z jednoho pohledu a pak ten samý časový úsek z pohledu někoho jiného, tudíž si myslím, že by dvě části stačili. A ještě poslední - ani ne tak připomínka, jen můj osobní názor - možná, že jako elfka nemusela jíst jogurt, ale třeba nějaké zvláštní ovoce =)

2 *Lady Rachel* *Lady Rachel* | Web | 27. února 2012 v 11:01 | Reagovat

Je to zajímavý příběh, máš talent, je to krásně napsaný :)

3 Nanashi Nanashi | E-mail | Web | 27. února 2012 v 17:18 | Reagovat

Hezký, moc, ale přece jen bych se chtěla zeptat: to asi nebude z nějaké přítomnosti, nebo jo?
podle toho, že je tam elfka tak ybch tipovala něco jako dávnou minulost a jak řikala, Sardulinka - souhlasím s jogurtem, ale zároveň bych možná ještě nehradila slovo barák domem, barák mi přijde takový no, nehodí se mi do toho, ale je to vážně jen můj osobní názor a třeba se i pletu a je to z doby jako je ta naše.
A moc se těším na pokračování.

P.S. Ten kluk má tááák boží jméno XD

4 Sardu Sardu | 27. února 2012 v 19:51 | Reagovat

[3]: Vidíš, toho baráku jsem si ani nevšimla xD Myslím, že se ti to zdá divné, protože je to slovo citově zabarvené - hanlivé =)

5 Kulí =) Kulí =) | 27. února 2012 v 19:57 | Reagovat

[1]: Děkují =) Víš jak ten Jogurt byl ovocný :DD

[2]: Děkují =))

[3]: Díky. A z přítomnosit to fakt není :P Jo a to jméno krásný já vím :P Vždyť si ho vybírala!!! :D :D

6 Nanashi Nanashi | E-mail | Web | 2. března 2012 v 21:04 | Reagovat

[5]: Jjj, já víííím XD

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama